Saturday 9 July 2016

ERASMUS: That feeling after coming home from living abroad

Tak jsem se definitivně vrátila domů... Nebo možná můžu říct, že jsem opustila ten druhý domov, který jsem si v posledních šesti měsících ve Švédsku vybudovala... A nebyl to jen domov, co jsem v Göteborgu našla.
English below!


V lednu jsem si před odjezdem na Erasmus do Švédska říkala, že se určitě budu domů v červnu těšit. Doufala jsem, že si najdu přátele a prožiju chvíle, na které budu dlouho vzpomínat, ani mě ale nenapadlo, že bych se nechtěla vrátit domů. Jenže teď doma jsem a se Švédskem mě pojí už jen vzpomínky, navázaná přátelství, fotky (jako třeba ta úvodní, která mi připomíná jeden z posledních východů slunce - ve 4 hodiny mimochodem) a také ten člověk, kterým jsem se stala...
Odjezd jsem nejen já, ale i mnoho dalších, obrečela (a to hned několikrát :)), nejtěžší bylo loučení s přáteli, protože mnoho z nás si v průběhu Erasmu našlo lidi, které by nejradši po svém boku měli i po návratu domů, o tom bych ale ráda psala příště...

Dnes bych se s vámi chtěla podělit o to, jak se po návratu do Čech cítím. A řekněme, že to píši i proto, že se tak necítím jen já, protože lidé, se kterými jsem v kontaktu, jsou na tom podobně. A s čím že se tedy většina z nás potýká? Jednoduše řečeno, změnili jsme se...
Teď si asi říkáte, že to není nic zvláštního. Člověk se v průběhu života mění, nepotřebuje k tomu ani vycestovat. Řekla bych, že tentokrát je ta změna ale přece jen jiná... Když se první den v nové zemi seznamujete s ostatními mezinárodními studenty, vaše konverzace je zpočátku vždy stejná: mluvíte o tom, jak se jmenujete, odkud pocházíte, kolik vám je let a co studujete. To jsou holá fakta, která nezměníte (pokud nechcete lhát, ale to by bylo sakra těžké, lhát všem těm lidem a ještě ke všemu celý semestr :)). Všechno ostatní ale píšete takřka na čistě bílý papír. Nemluvím tady o tom, že byste měli lhát, přetvařovat se, být někým jiným, než kým jste doma. Přesto ale máte možnost být tím, kým opravdu být chcete (ne, že by to doma nešlo, ale... víme, jak to chodí). A pokud tuto možnost využijete, tak jako jsem to udělala já i mnoho mých přátel, dost možná se opravdu nějakým způsobem změníte. Samozřejmě na vás působí i mnoho dalších faktorů... už sám život v cizí zemi s vámi zákonitě něco udělá, odloučení od rodiny a přátel také. Shodli jsme se i na tom, že se většina z nás cítí při používání cizího jazyka trochu jinak (což - možná bohužel - trochu chybělo rodilým mluvčím, ti maximálně tak občas museli mluvit pomaleji :)).
Jenže pak se vrátíte domů, mezi lidi, kteří vás už znají určitým způsobem, a najednou zjistíte, že to, co jste si v onom půl roce (či déle) vybudovali, vám doma moc platné nebude. Samozřejmě teď nemluvím o všem, třeba já se cítím méně stydlivá a to si hodlám ponechat. Hodlám si samozřejmě ponechat i všechno ostatní, co se ve mně změnilo, jen to bude o dost složitější. Doma se toho totiž zdánlivě tolik nezměnilo. Najednou zjistíte, že všichni jsou sice rádi, že vás vidí, ale život se kvůli vám teď nezastaví. A od vás se očekává, že do onoho rozjetého vlaku znovu naskočíte, že jste tací, jací jste bývali před odjezdem, protože oni to s vámi neprožili (a většinou ani sami v cizině nežili, a tak je pro ně těžké vás pochopit). A vy na první pohled většinou tací opravdu jste. Jenže pak si sednete v onom vlaku na sedadlo a pomalu vám dochází, že se z vás opravdu stal jiný člověk. V maličkostech, nebo i v důležitějších ohledech. Jenže teď jste zpátky doma, už kolem sebe nemáte lidi, kteří vás znají jako toho jiného člověka, už nejste v onom prostředí.
Já jsem doma teprve pár dní, už jsem tohle všechno ale stihla zaznamenat... Pořád se ohlížím za tím krásným půlrokem (co si budeme nalhávat, kromě té změny je Erasmácký život také jedna velká bublina, i proto je to tak hezké :)), skoro až čekám, že mi za chvíli pípne zpráva a my půjdeme s kamarády do klubu a noc zakončíme na našem oblíbeném kopečku sledováním východu slunce (možná to je pro někoho z vás normální, já jsem v Čechách ale nikdy tolik východů slunce neviděla :)), jenže místo toho jsem zpět v realitě domova, kde dělám (nebo jak by řekla moje babička - nedělám) to samé, jako před odjezdem. Teď mě tedy čeká výzva, neztratit tu část sebe, kterou jsem vytvořila ve Švédském Göteborgu... Hmmm, snaha o hlubokomyslný článek. Tak totiž vypadaly některé z našich posledních rozhovorů, které se daly uzavřít jednoduše a trošku ironicky: oh yeah, deep stuff :)
Ale abych to na konci trošku odlehčila, domov má také svoje výhody - konečně jsem po šesti měsících viděla to naše štěně (co už není štěně :)), dala si bramborový salát s řízkem, nebo koupila pivo a moje peněženka u toho neplakala!


So I'm home, for good... Or I could also say that I left my second home that I built in last 6 months in Sweden... But it wasn't just home that I found in Gothenburg.
I thought that I will be looking forward to coming home from Erasmus before I left to Sweden in January. I was hoping that I would find friends and experience things that I will never forget but it had never crossed my mind that I wouldn't be happy to come back home. But here I am, home, and all that connects me with Sweden are just memories, friends, pictures (like this cover picture that reminds me of one of the last sunrises - at 4AM btw) and person that I've become...
It wasn't only me who was crying while leaving Gothenburg (and not only once :)), the hardest part was saying goodbye to your friends because most of us found people that we would like to keep around forever, but that's something I'd like to write about next time...
I'd like to share my feelings after coming home with you today. And let's say that I write this post because it's not only me who feels that way, my international friends feel that as well. So what is that feeling we all struggle with? Easily said, we've changed...
Now you probably think that it's nothing special. People change during their lives and they don't even need to go abroad. But I dare to say that this change is a bit different... On the first day in new country all you talk about with other international students is basically: what's your name, how old are you, where are you from and what do you study. These are facts that can't be changed (unless you want to lie to everyone for whole semester or more). Everything else that you say is written on almost empty paper. I'm not saying that you should lie, pretend to be someone else. However, here you have a chance to be who you really want to be (and yes, you have that at home too, but... we all know how it goes). And if you decide to grab this opportunity like I and many other people did, you will change. Of course there are other aspect that affect you, for example life in foreign country itself or being away from your family and friends. We also agreed on the fact that speaking in other language kinda makes you a different person (our friends who are English native speakers couldn't understand it, they only had to speak slower sometimes :)). 
But then you come home between people who already know you in some way and you find out that all you've built abroad doesn't have to work back home at all. Of course not everything will be forgotten that easily, for example I feel less shy now and I definitely intent to keep that. And I also want to keep the rest of me that has changed but it won't be that easy. Because almost nothing has changed at home. Everyone is happy to see you but life goes on. They expect you to jump into that running train and be who you used to be (because they haven't gone through what you've been through and most of them has never lived abroad so it's even harder for them to try to understand you). And yes, on a first sight you are the same. But then you take a seat in that train and you start to realise that you've changed. In small things but also in important things. But now you're back home and you are not surrounded by those people who knew you like that, you're not in that environment. 
I've been home for just a couple of days but I already see all of that... I'm still looking back at that amazing semester (well, Erasmus life is one big bubble so that made it even nicer), I'm almost waiting for that message from my friends so we can go out, get a beer and stay up whole night to see the sunrise (I don't know how about you but I've never seen that many sunrises in my life) but I'm back home instead, doing (or how my gran would say - not doing) the same things as I used to do before I left. So now I'm standing in front of a new challenge, not to lose that new me that I created in Gothenburg... Hmmm, trying to write a deep post. Actually, that's how some of our last conversations looked like. But we would end most of them a bit ironically: oh yeah, deep stuff :))
But to easy this talk a bit, there are some nice things about coming home - I finally saw our puppy (who is not a puppy anymore :)), I ate my favourite potatoe salad and schnitzel and I bought beer without hurting my wallet! 



6 comments:

  1. Fakt super článek! :)
    Už z tohohle důvodu bych se chtěla jednou odstěhovat a zkusit jaké to je mít šanci vybudovat si úplně jiný způsob života. Takový, jaký bych chtěla mít, ale nemůžu, protože všichni už mě tady mají zaškatulkovanou... :)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Pokud tu možnost budeš mít, doporučuju :) Ono to doma asi taky jde, ale daleko hůř, právě kvůli těm škatulkám...

      Delete
  2. Byla jsem na Erasmu pouze 2 měsíce, měla jsem těsně před státnicemi, ale opravdu vím, jak se cítíš! Na Erasmu bylo pořád co dělat, člověk neseděl doma a když už seděl, tak s přáteli a prostě bylo to celé o silném sociálním žití. Pak jsem přijela domu a přesně, kamarádi byli rádi, že jsem doma, ale chodili do školy nebo do práce a nikdo neměl čas, jako obvykle...A já se najendou cítíla úplně vykořeněná, nevěděla jsem co s sebou a cítila jsem se opravdu nešťastná....samozřejmě rodina je pro mě na prvním místě, takže ta tu stále byla a já za ní byla vděčná, ale hodně se toho změnilo...Už je to rok, co jsem se vrátila a musím říct, že si člověk musí najít nový hodně pevný bod, aby byl rád, že doma je. U mě to byl nový přítel, ale myslím, že podobný efekt udělá nový koníček, který se třeba zrodil právě na Erasmu! Člověk se musí snažit té post-erasmovské depresi nepropadnout! :)
    www.lifestylebirdie.com

    ReplyDelete
    Replies
    1. Ne, že bych to někomu přála, ale jsem vážně ráda, že to někdo chápe :) Přesně jak píšeš, na Erasmu se člověk prostě nezastaví a po příjezdu domů by v tom rád pokračoval, ale ono to nejde (protože jsou kolem jiní lidé a protože má sám také více povinností). Budu se snažit té depresi nepropadnout, a taky bych si tu Erasmáckou aktivitu ráda přenesla i do života tady :)
      A jsem vážně ráda, že se to tobě tak hezky povedlo :)

      Delete
  3. Moc pěkný článek. :-) Sama bych se ráda letos na Erasmus přihlásila. Jaké jsou návraty mě ale ve snu nenapadlo.
    .
    A východy slunce určitě půjdou i v ČR :-)

    ReplyDelete
  4. Zajímavé, přečíst si takový pohled na život v cizině. I přesto by mě to lákalo a mrzí mě, že jsem na ten příští rok nepodala přihlášku. Zkušenost jistě obrovská.

    ReplyDelete