Jak ráda bych šla na ten kurz, ale raději ještě počkám. Až budu hezčí, hubenější, chytřejší, až tam se mnou bude mít kdo jít, až nebudu stydlín, až budou padat trakaře.
Ale trakaře ještě nepadaly...
Dnes přicházím s článkem, který jsem chtěla napsat už dlouho, jen jsem měla pořád v zásobě aktuálnější články, které jsem nechtěla odkládat. Tenhle mohl počkat, nikdy na něj totiž není pozdě. Ale také platí, že čím dříve, tím lépe...
O čem že to chci vlastně psát? Chci vás motivovat, abyste neseděli doma na zadku a nečekali na znamení shůry, ono totiž nikdy nepřijde, pokud mu nepůjdete naproti. A to platí opravdu v jakékoli situaci.
Spoustu let jsem seděla doma na zadku a namlouvala si, že mi to tak vyhovuje. No, nebyla to pravda. Pořád jsem třeba odmítala chodit večer ven, protože jsem se za sebe styděla. A tak jsem si alespoň říkala, že ,,až teda jednou zhubnu, budu královnou každé párty". bála jsem se mluvit před třídou, ale přitom jsem chtěla předvést, že nejsem tak hloupá. Nebo jsem odkládala schůzky (nejen s opačným pohlavím, ale třeba s kamarádkama, které jsem dlouho neviděla), AŽ budu mít hezčí pleť nebo (klasicky) zhubnu pár kilo, abych ty lidi nezklamala, až mne uvidí. Paradoxní byl i fakt, že jsem nechtěla několik let chodit do fitka (nebo chtěla, ale můj strach a sebevědomí mi to nedovolily), protože jsem tam chtěla chodit hubená (ono totiž primárně fitko není určeno k tomu, aby v něm človek pracoval právě na nedostatcích :)). Tohle všechno hodně souviselo s tím, že jsem doslova nenáviděla svůj vzhled, a tím s nízkým sebevědomím, ale i na to jsem dlouho aplikovala AŽ. Až zhubnu, bude ze mne sebevědomí přímo tryskat. Jenže ona to není pravda. Já samozřejmě doufám, že se mi zhubnout podaří (je to přeci jen v mých rukách), ale ona sama nižší váha z vás sebevědomou ženu neudělá (i když to může hodně pomoci)! Ale nemusí to být jen o vzhledu, i když tohle AŽ mne svazovalo nejvíc. Také jsem dva roky odkládala kurz tenisového rozhodčího, protože jsem byla stydlín a myslela jsem si, že se to za pár měsíců (samo) změní. Nečekaně mi doma na gauči moje stydlivost nezmizela. Podobně jsem odkládala i Erasmus, AŽ...
Zbytek už si dokážete domyslet. Protože jsem si ale za to čím dál tím víc nadávala, začala jsem se snažit a daří se mi tuhle mou stránku změnit. Pokud tedy také patříte mezi ty, kteří si nikdy nepřijdou dost dobří a stále čekají na tu pravou chvíli, nesmutněte. Jde s tím bojovat. Alespoň mně se to daří! Došlo mi, že ani hubená nebudu spokojená, pokud se nenaučím mít ráda. Že mi nestoupne sebevědomí, pokud na něm nebudu sama pracovat. A že se stydlivosti asi těžko zbavím pod máminou sukní. A tak jsem začala maličkostmi, které se na sebe nabalovaly jako sněhové koule - chodila jsem se bavit a potkávala nové lidi, což mi ukázalo, že moje obavy byly úplně zbytečné. Tito noví lidé mi často pomohli s vyšším sebevědomím. A to mne dovedlo k tomu, abych jednou na ten kurz rozhodčího opravdu šla. A že jsem nedávno odeslala přihlášku na Erasmus... Která byla schválena! A tím se doslova strhla lavina povinností, které už AŽ neumožňují. Pokud chci odjet, musím toho spoustu zvládnout už tady v ČR. A už nemůžu ani nechci couvnout, protože mám větší velikost kalhot, než bych si přála, nebo protože neumím perfektně anglicky...
A tak i já už přestávám snít a své sny nebo i jen maličká přání si plním. Je to výzva, protože bych o nich nejraději jen nadále přemýšlela v bezpečném teple domova... A pak bych si rvala vlasy, že jsem pro ně něco neudělala. Protože tak, jako se vrátka otevřou, tak se také zavřou. Může se tedý stát, že pokud z AŽ neuděláte TEĎ, žádná vrátka se už znovu neotevřou a vaše AŽ vám bude k ničemu. A vám to bude líto. A budete vědět, že jediný, kdo vám bránil, jste byli vy sami a to cokoli ve vás, co často vypadá jako strach, nízké sebevědomí nebo lenost.
Pokud tedy něco chcete. Nebojte se za tím jít. Nic se nezmění bez vašeho přičinění. Ani já si pořád ješte nedovedu představit, jak odjedu na půl roku do cizí země, kde nebudu nikoho znát, a budu muset fungovat nezávisle na ostatních, na které jsem dosud byla zvyklá. Ale ono to nějak půjde, tak jako to šlo mezi lidmi, před tabulí nebo v Praze v MHD, ze které jsem vždy měla strach. I na ten kurz jsem dojela pražským metrem a navíc ho celý zvládla. Dokonce jsem pak sama odpískala několik mezinárodních zápasů. Vyklepaná jako ratlík, ale pokaždé šťastná, že jsem zase překonala sebe sama. Stačí občas vystoupit ze své pohodlné a známé ohrádky. Uvidíte, že adrenalin, který přinese strach a nejistota, v kombinaci s endorfiny ze zvládnuté výzvy, přináší ten zvláštní šťastní pocit. A ten vám radím si hýčkat. Nejen, že vás bude hřát a ještě dlouho poté vám připomínat, co jste dokázali (a nemyslím tím jen překonání sebe sama, i když to je hodně důležitá část), ale také vám dodá sílu před další výzvou. A čím častěji se budete překonávat, tím se bude doba mezi AŽ a TEĎ zkracovat.
Moje cesta k samotnému TEĎ je ještě dlouhá, první a možná nejtěžší krůčky už mám ale za sebou. Je něco, k čemu se už dlouho odhodláváte vy? Třeba poslat přihlášku na vaši vysněnou školu, nebo potkat nové přátele? Zkuste alespoň s jedním z vǎsich cílů začít TEĎ!
A napište mi o tom. Tak jako jsem třeba maličko inspirovala a motivovala já vás, tak bych to ocenila od vás :)
Hezký den
Míša
