Prostě se měj ráda.
No jo, ale jak se to dělá? Pro někoho je to samozřejmost, ale pro holku, co se roky nenáviděla (můj příběh o sebenenávisti a poruchách příjmu potravy najdete TADY a TADY), to není úplně jednoduchý. Ale jde to! O tom ale tenhle článek nebude, protože jak se mi povedlo mít se víc ráda, jsem už tak trochu nastínila právě v těch dvou výše zmíněnejch článcích.
K tomuhle článku mě inspiroval projekt #zanormalniholky (mrkněte na jeho stránky nebo instagram), kterej se zabejvá snad vším, co holky trápí (především bojuje proti mediální šikaně a snaze společnosti určovat, jaký my holky vlastně máme bejt).
Musím uznat, že když se má člověk rád, je to neskutečně osvobozující pocit. Mít se rád pro mě taky znamená, že mi na mně samotný záleží. Záleží mi na tom, jak se cítím, jestli jsem zdravá, co dělám nebo co chci dělat. A to platí i pro moje tělo. Svoje tělo mám konečně po těch letech ráda. Je totiž moje a už 22 let mi dobře slouží. Zažilo si se mnou docela těžký nemoci, který ale vždycky zvládlo, navíc jsem ho jako malá ničila s kamarádama při prohánění se na kole (těch odřenin, naraženin nebo i zlomenin!), nebo o něco později ježděním (respektive padáním!) na koni. Taky jsem ho dlouho mučila hladověním nebo naopak záchvatovým přejídáním. Přes to všechno tu ještě jsem, Žiju. Dýchám. Usmívám se. Chodím. Co víc si můžu přát?
A protože sebe a svoje tělo mám ráda, chci se k němu chovat hezky. Pro mě to neznamená chodit na manikůru a mazat se olejíčkama (nic proti :)). Podle mě se o svý tělo starám dobře, pokud mu dávám vyváženou stravu a hejbu se (přesně to jsem dřív nedělala). A s tím jde ruku v ruce i hubnutí. To tělo prostě bude na správný zacházení reagovat, hubnout, tvarovat se, nějak přirozeně se měnit. Mohla bych v touze po dokonalým těle hladovět nebo jíst jen chemický nízkokalorický věci (tak jako jsem to dělala dřív), místo toho si ale radši večer upeču výbornou, zdravou a prostě úžasnou špaldovou pizzu, protože z tý bude profitovat jak moje tělo, tak moje psychika. O tom ale zase jindy...
A protože sebe a svoje tělo mám ráda, chci se k němu chovat hezky. Pro mě to neznamená chodit na manikůru a mazat se olejíčkama (nic proti :)). Podle mě se o svý tělo starám dobře, pokud mu dávám vyváženou stravu a hejbu se (přesně to jsem dřív nedělala). A s tím jde ruku v ruce i hubnutí. To tělo prostě bude na správný zacházení reagovat, hubnout, tvarovat se, nějak přirozeně se měnit. Mohla bych v touze po dokonalým těle hladovět nebo jíst jen chemický nízkokalorický věci (tak jako jsem to dělala dřív), místo toho si ale radši večer upeču výbornou, zdravou a prostě úžasnou špaldovou pizzu, protože z tý bude profitovat jak moje tělo, tak moje psychika. O tom ale zase jindy...
Občas to ale mívá háček. To se totiž někdo ohradí, že když chci - i když přirozenou cestou - zhubnout, nemám se ráda taková, jaká jsem.
Jenže jaká vlastně jsem? Vždyť jsem každej den jiná. Před rokem jsem byla stydlivější, před pár měsíci jsem měla o 14 kilo víc, včera jsem byla jízlivá, dneska se optimisticky usmívám na dešťový mraky, co se venku honěj za oknem. Znamená to snad, že jsem to někdy nebyla já?
A jaká teda budu zejtra? No přece taková, jaká budu chtít! To, jaký jsme, si nejčastějc namlouváme my sami. Často do toho taky necháme kecat okolí. Vážně jste ale tak stydliví, jak si o sobě dlouho myslíte, nebo jste si to do hlavy dostali sami? A vážně si myslíte, že máte velkej zadek, nebo jste na něj začali nadávat až když vám to řekl někdo blízkej?
Schválně se teď zastavte a zeptejte se sami sebe, jací chcete být zítra? Neptám se KÝM chcete být, protože to budete pořád vy. Máte ale nepřeberný množství možností!
Pokud tedy na sobě něco chcete změnit, směle do toho! Vůbec to nemusí být proto, že se nemáte dostatečně rádi. Znamená to, že vám na vás samotnejch záleží a nejste líný sami pro sebe (sami se sebou) něco udělat!
