Už je to rok aneb vzpomínám na Erasmus

Sedím doma u počítače. V Čechách. Pročítám si rok starý články, který jsou plný stylistickejch chyb, hlavně jsou ale plný vzpomínek. Krásnejch a nezapomenutelnejch.

Je to přibližně rok, co jsem se vrátila ze semestru ve Švédsku. Z úžasnýho semestru. Z krásnýho půl roku, kterej mi nezkazilo snad nic. Zpětně si uvědomuju, jak sluníčkově jsem musela ve svejch článcích nebo třeba zprávách kamarádům působit, ale ono to byla všechno pravda. A přestože se snažím bejt optimista, trochu se bojím, že tohle jen tak něco netrumfne...

On to totiž byl život v bublině. Nemusela jsem dělat nic jinýho, než občas chodit do školy (přičemž rozvrhy ve Švédsku vás do ní pošlou většinou tak 2x tejdně na hodinu, pohoda). S učením jsem to navíc taky nepřeháněla (vlastně doteď nevím, jak se mi povedlo celým studiem tak lehce proplout), takže jsem měla spoustu volnýho času. K tomu jsem měla při příjezdu obrovský štěstí, protože jsem hned první večer potkala skvělý lidi a s nima pak trávila každej den celejch 5 měsíců. Pořád jsme něco dělali. Buď jsme cestovali (na naše roadtripy nikdy nezapomenu), objevovali Göteborg, posedávali v kavárních nebo u jezera, nebo jsme si prostě jen společně uvařili večeři a povídali si. Prostě jsme vedli idylickej a bezstarostnej život. 

Jenže teď už je to rok, co jsem doma. A s každým dnem, kterej uplynul od mýho návratu, si uvědomuju, že se nám tohle už nikdy nevrátí. I kdyby se nám povedlo zorganizovat nějakej hromadnej sraz, což není jednoduchý, když se celá parta skládala z lidí ze čtyř kontinentů, už nikdy to nebude jako dřív. Už nikdy si jen tak spontánně nenapíšem a chvíli na to nevyrazíme kempovat k jezeru nebo hrát pingpong (za těch 5 měsíců se ze mě stal docela mástr!). Už nikdy nebudem ve tři ráno nadávat, že kluby ve Švédsku zavíraj tak brzo, a už nikdy si pak ráno nebudeme navzájem nosit banány a pomerančový džusy. Už nikdy si prostě jen tak bezstarostně nesednem na trávu v kempusu a nebudem přemejšlet nad tím, jak bude vypadat život, až se vrátíme domů.

On už je totiž ten život ,,poté" tady. V prvních dnech to bylo hodně krušný, o tom jsem ostatně psala tady. Postupně si ale zvyknete. Ono totiž nikoho kolem vás nezajímá, že jste za sebou nechali druhej, takovej trochu paralelní, život. Ten prostě skončil a vy na něj pomalu myslíte míň a míň. Jenže pak na vás na fejsbůku vykoukne nějaká vzpomínka, napíše vám někdo z party nebo si prostě jen projíždíte svůj vlastní instagram (jooo, to dělám docela často, protože prostě ráda vzpomínám :)) a vás to zase přenese zpátky. Někdy vás to rozesmutní, někdy se zasmějete, vždycky vás to ale nějak zasáhne a vy si přejete, abyste mohli aspoň na jeden den vrátit čas. Ne proto, abyste něco změnili. Prostě jenom proto, abyste mohli zase prožít všechno to hezký, co jste společně zažili. A pak byste se zase rozprchli do všech koutů světa a na ten jeden krásnej den s úsměvem do konce života vzpomínali...

Pokud by vás zajímaly další články o Erasmu, mrkněte SEM. Najdete tam články od podání přihlášky, přes samotný pobyt až po články, které jsem napsala až po návratu do Čech.