Life with Eating Disorders and Self-hatred 1/2: How It All Started

I believe that many of you will understand the story I'm about to tell you. It's not surprising because there are many people suffering eating disorders, self-hatred and desire for perfection. On the other hand, many of these people don't know about their problem or they don't want to admit it to themselves. I stopped being ashamed about my problems and I'm not going to keep them a secret anymore. Just a very few people know my story. That's one of the reasons why I don't want to stay quiet anymore. That doesn't mean writing this article and admiting this problem to the world isn't a challenge for me...

ČEŠTINA NÍŽE...

I was nineteen when when I first realised it's not normal that I hate myself. The worst thing was that I felt like that since I was twelve. How come I only realised it after so many years? I have no idea. I never saw the desire for a perfect body and life and self-hatred as something bad. I felt like this since I was twelve because that was when I fell into anorexia. I only ate one meal a day and by a meal I mean one bread roll or one apple. What's more, I forced myself to work out a lot even though I moved a lot during the day anyway. I weighed myself many times a day when I started seeing results so I could enjoy my success. I jumped of joy when someone noticed that I lost weight and I was even more excited when someone told me that I shouldn't keep losing weight anymore because I already look good enough. I wanted attention. I also liked the control I had over my life and body. I wasn't happy, though. Not even a thinner body would make me feel good enough.

I don't actually know what stood behind my obsession with losing weight. I'm sure one factor was that I wanted to be perfect. Not just for myself, for everyone around me as well. When some relative told me that I'm "well-built" or I have chubby cheeks I took it as offense. I was also taller than my classmates so I looked bigger even though I wasn't fat. I should also mention that I always had older friends. Girls at the age of 12 usually don't think too much about their bodies but girls between 16 and 18, on the other hand, do. I guess I learned that from them. I also changed schools at that time so I once again wanted  to impress all of my new classmates. So I started losing weight...

But how did I come to a conclusion that the best thing is to starve myself? The internet. Back then (10 years ago) many girls wrote blogs supporting anorexia. They wrote articles about what they eat (let's say how they don't eat) and they supported each other in starving, competing with each other in who eats less. I started to write one by myself soon (that's how my blogging career started :)) and I easily became part of this "family". 

But before I managed to starve myself to a very low body weight which would cause me physical problems later, I had an accident. I fell from a horse and I ended up in a hospital. That's where I started eating normally again. Suddenly I ate everything I denied to my body before. And of course what happened thanks to that simply had to happen. I started gaining weight. And I somehow couldn't starve myself for a longer time anymore. I wanted to keep my thinner body, though, and I kept trying. So the days when I starved myself and the days when I was overeating myself started rotating. And that's how it continued till I was nineteen....

I managed to gain some weight during those years thanks to my bad eating habits. But that wasn't the biggest problem I faced. The growing self-hatred was worse. I was still that girl hoping to be super slim in my head. That girl who wanted to keep writing her blog about anorexia. And I hated myself for not having control over my food anymore. I felt fat and disgusting even thought when I go through my old photos now I need to admit that I wasn't fat at all. My body wasn't perfect but it was nothing why I should be afraid to go out with friends. But I was afraid. I just made up all of this in my head. I lived years with this mindset so I thought it's normal. 

There were days when I was starving myself because I wanted to lose weight really fast and then there were days when I kept overeating and gaining weight. And I couldn't stop it. I hated myself so I wanted to lose weight but I wasn't strong enough to actually lose it. I kept living this life full of hatred until I was nineteen. That's when I moved from a small town to Prague to study at the university. That's where I met new people and I found out that there are many people who are not perfect but they enjoy their lives anyway. So why shouldn't I? That was the moment when I fully realised that my thoughts and behavior aren't right... 

How did I manage to get rid of my eating disorders and problems with self-hatred? I'll tell you more in next article!

But I want you to learn something from this first article as well. I believe that I showed you that you don't have to be very thin or fat to have such problems. Eating disorders and problems connected with them don't have to be visible. Many of my friends and family didn't know about my problems. Some of them (many of them) will only learn about it while reading this aricle. If there's someone who tells you about his problems don't react like this: Oh I'd never guess so! You don't need to have worries like this! If someone doesn't like himself, he won't listen to this at all...

**************************

Věřím, že příběh, který vám chci dnes vyprávět, pochopí mnoho z vás. Není se čemu divit, protože mentální anorexií, sebenenávistí a touhou po dokonalosti dnes trpí velké množství lidí, přičemž spousta z nich o tom ani neví, nebo si to nechtějí přiznat. Já jsem se ale za své problémy přestala stydět a nehodlám je nadále zatajovat. Doteď znalo tento můj příběh jen minimum lidí. I to je jeden z důvodů, proč už nechci mlčet. To ale neznamená, že by pro mě napsání tohoto článku a odhalení svého problému světu bylo jednoduché, naopak...

 V devatenácti jsem si poprvé uvědomila, že není normální, že se nenávidím. Nejhorší na tom ale bylo, že jsem se tak cítila už od svých dvanácti let. Jak je ale možné, že jsem si to uvědomila až po tolika letech? To nevím. Nikdy mě nenapadlo, že by na mé honbě za dokonalým životem i tělem a nenávisti k sobě samé bylo něco špatného. Tak jsem se cítila už od dvanácti, kdy jsem si zahrávala s anorexií. Jedla jsem jedno jídlo denně, jídlem myslím třeba jedno jablko nebo jednu housku. Mimoto, že jsem měla hodně přirozeného pohybu, jsem se doma týrala ještě dalším cvičením. Když se mi mé hubnutí začalo dařit, nadšeně jsem několikrát denně stoupala na váhu a užívala si klesající číslo. Skákala jsem radostí, když si někdo všiml, že jsem zhubla. Ještě nadšenější jsem byla, když mi lidé říkali, že už bych s hubnutím měla přestat, že takhle už to stačí a sluší mi to. Chtěla jsem tu pozornost okolí. Navíc se mi líbilo, že mám nad svým životem, potažmo váhou, kontrolu. Šťastná jsem ale nebyla. Ani hubenější jsem nebyla sama sobě dost dobrá.

Vlastně úplně nevím, co za mou posedlostí hubeností stálo. Jedním z faktorů určitě bylo, že jsem chtěla být perfektní. Nejen pro sebe, ale i pro ostatní. Když mi nějaká vzdálená tetička řekla něco ve smyslu: holka krev a mlíko nebo to jsou ale tvářičky, hned jsem to brala jako urážku. Mezi spolužáky a kamarády jsem pak zase byla o dost vyšší, takže jsem vypadala větší, i když jsem nebyla tlustá. V neposlední řadě bych zmínila, že jsem měla většinou starší kamarády. Ne všechny holky ve dvanácti řeší postavu, v takových šestnácti až osmnácti už ale ano. Asi jsem to od nich tak trochu okoukala. S přechodem na osmileté gymnázium pak znovu souvisela moje snaha všem se zalíbit, tentokrát myslím novým spolužákům. A tak jsem hubla...

Jak jsem přišla na to, že nejlepší bude nejíst? Internet. V té době (před 10 lety) se obrovsky rozmáhaly takzvané pro-ana blogy. Ano, blogy podporující anorexii. Holky na nich psaly své jídelníčky (spíš hladovníčky) a navzájem se podporovaly v tom, která toho sní míň. Brzy jsem si ho založila taky (čímž vlastně začala moje blogová kariéra :)) a velmi rychle jsem do této komunity zapadla. 

Než jsem ale stihla zhubnout na nějakou extrémní váhu a přivodit si tak nějaké fyzické následky, stal se mi úraz. Po pádu z koně jsem skončila na týden v nemocnici a tam jsem začala jíst normálně. Najednou jsem jedla všechno, co jsem si do té doby upírala. A stalo se samozřejmě to, co se stát muselo. Začala jsem nabírat. Jenže já už nedokázala znovu dlouhodobě hladovět, abych si postavu udržela. Jenže já chtěla být hubená. A tak jsem začala střídat dny hladu s dny, kdy jsem se přejídala. A tak to se mnou šlo až do oněch zmíněných devatenácti... 

Za tu dobu jsem díky špatné životosprávě nabrala. To ale nebyl ten největší problém, kterému jsem čelila. Rostoucí sebenenávist byla horší. V mé hlavě jsem pořád byla ta holka toužící po vyhublém těle. Ta, co by si nejradši dál psala svůj anorektický blog. A tak jsem se nenáviděla za to, že nad svým jídelníčkem nemám takovou kontrolu, jakou jsem mívala dřív. Připadala jsem si tlustá a odporná. Přitom když se podívám na fotky z většiny těch let, měla jsem naprosto normální postavu, později už s pár kily navíc, pořád to ale nebylo nic hrozného. Určitě nic, kvůli čemu bych se musela bát chodit mezi lidi, přesto jsem se ale bála a styděla. Všechny ty pokroucené myšlenky jsem si prostě vymyslela. S takto nastaveným myšlením jsem ta léta žila a přišlo mi to normální. 

Střídavou rychlou snahou hubnout a pak následnými obdobími přejídání jsem pořádně nabrala. Dál jsem si žila tenhle nenávistný život až do oněch devatenácti. Tehdy jsem se totiž z malého města přestěhovala do Prahy, abych studovala na vysoké. Tam jsem potkala nové lidi a zjistila, že je mnoho ,,nedokonalých" lidí, kteří si i přes svou nedokonalost života užívají. Proč bych tedy neměla já? To byla ta chvíle, kdy jsem si naplno uvědomila, že moje smýšlení a chování asi nebude to pravé...

Jak jsem se problémů s poruchami příjmu potravy a sebenenávisti zbavila? To vám prozradím v příštím článku!

Ráda bych ale, abyste si něco odnesli i z tohoto článku. Věřím, že jsem jasně ukázala, že nemusíte být ani chodící kostra ani naopak pořádně při těle, abyste měli podobné problémy. Poruchy příjmu potravy a problémy s nimi spojené nemusí být vůbec viditelné. Většina z mých přátel ani rodina tento příběh neznali, mnoho z nich se to možná dočte až v tomto článku.  Pokud se vám tedy někdo rozhodne se svým problémem svěřit, nereagujte udiveně: Ty na to vůbec nevypadáš! Tohle nemáš zapotřebí! Pokud se někdo nemá rád, tohle pouští jedním uchem dovnitř a druhým ven...